Květy po dešti

3. srpna 2012 v 19:21 | Aris |  SasuSaku
Nostalgie. To je to správné slovo, které vystihuje tuhle povídku. Napsala jsem ji v roce 2008, to mi bylo dvanáct let. A situace v Narutovi byla v té době asi taková. Na scéně se objevil Madara, ale nebylo vůbec jasné, kdo to je. A tak si prostě každý vymyslel svou verzi. Každopádně tato povídka je fiktivní, že :) Takže na tom ani nesejde.
(Gramatické chyby jsem ale po sobě trochu upravila :) )





Byl chladný večer. Úplněk dominoval obloze a hvězdy jen odrážely jeho krásu. Mladá kunoichi stála u lavičky na pokraji zhroucení.
"Sasuke-kun, já tě miluji, neodcházej nebo mě vezmi s sebou. Udělám cokoliv, abys byl šťastný. Prosím...prosím," zašeptala a slzy jí začaly stékat po hebké tváři.
"Nemůžu tě vzít s sebou. Jen bys překážela. Chci dosáhnou své pomsty, bez toho nebudu nikdy šťastný," odsekl jí rozhodně a z jeho hlasu byl cítit chlad.
"Jak to vůbec můžeš říct? Já vím a je mi líto, co se stalo tvému klanu, ale nemůžeš všechno obětovat pomstě! Já a Naruto jsme tví přátelé a máme tě rádi a pokud nejsi schopný vážit si toho, tak tě velice lituji!" zařvala na něj Sakura.
V chlapci s havraními vlasy se v tu chvíli něco změnilo. Jako kdyby najednou ten led, který svíral jeho srdce, pukl. Ale nechal tam přeci jen nějaké střepy zaryté. Mladý Uchiha se během chvilky ocitl za jejími zády.
"Sakuro,já," odmlčel se, "já se vrátím, to ti slibuju, ale udělám to, co musím. Je to má povinnost," řekl růžovovlasé dívce, u které si teprve teď uvědomil, co pro něj znamená. Objal ji.
Sakuře začaly slzy téct ještě víc. V tom ji Sasuke jedním rychlým pohybem omráčil. Položil jí na lavičku, u které stáli, nemohl však jen tak odejít.
Neudržel se a políbil ji se slovy: "Nejsem si tím jistý, ale asi tě miluju. Nevím..nepoznám to."
Nevšiml si ale, že se Sakura probrala. Vědomí ji ale dlouho nevydrželo a znovu usnula. To, co uslyšela, ale jen tak nezapomene.
O pár let později
Nyní už sedmnáctiletá dívka se procházela po svém oblíbeném místě v parku. Bylo chladno, jako v ten večer. Ten večer, na který nezapomene. V poslední době na něj myslela moc často, ale prostě nemůže zapomenout. Měla by. To, co se stalo. Nemohla tomu uvěřit. Nechápe, proč to udělal, proč ji políbil. Slza jí stekla po tváři. Hned ji utřela a pevně stiskla dlaň. Pokračovala dál parkem. Když došla na jeho konec, ocitla se před nemocnicí, kde ji za deset minut začínala noční směna.
Vešla do pokoje pro lékaře a ve své skřínce vyhrabala bílý plášť. Vždy, když ho oblékla, cítila se dobře. Jako někdo, kdo může pomoct ostatním. Byla napsaná na ambulanci. Bohužel měli velmi vážný případ a potřebovali ji na sále.
Operovala jounina, který byl údajně se svým týmem napaden Orochimarovými muži. Operace trvala tři a půl hodiny. Byla unavená, ale šťastná z dobře vykonané práce. Pokud bude vše bez komplikací, jounin se brzy probere.
Ale ani tyto výkony nepřekryjí bolest v jejím srdci. Tu bolest, kterou má na svědomí on. Perfektní, krásný Uchiha. Pro mnohé dokonalý ale pro ni nic víc než ubohý lhář, který si asi zasedl na její city. Ale ona nehodlá nechat s sebou zacházet jako s kusem dřeva.
"Já mu ještě ukážu, lhář zatracený. Chlapi, kdo se v nich vyzná. Naslibujou hory doly.Využije mě a pak se pakuje," zaklela si pro sebe, když procházela rušnými chodbami nemocnice a bojácně potlačovala slzy.
U vchodu slyšela dunění a viděla sestřičky, jak utíkají dovnitř s deštníky, durch promočené. Vyšla ven do bouřky. Z nebe se blýskalo jasně bílé světlo. Déšť byl silný a bodal do tváře.
Sakura neměla deštník a tak se rozběhla přímo do toho slejváku a utíkala co nejrychleji směrem domů. Ulice byly plné kaluží, které pořád nabíraly na objemu. Běžela kolem květinářství. I v temnotě noci viděla záhonky růží. Květy pomalu ztrácely sílu, i když jim zvlažení udělalo dobře.
Dorazila ke svému domu a začala hledat klíče. Nemělo by to být těžké, poněvadž na něm má milión přívěšků a miniaturní rámeček se starou fotkou týmu 7.
Když je našla, snažila se jimi trefit do dírky, celá roztřesená od toho chladu. Vešla dovnitř a praštila sebou o gauč. Pustila si televizi. Byla tam nějaká stará kriminálka, od které běží repríza takhle pozdě v noci. Zahleděla se do toho jak malé dítě do Toma a Jerryho. Zachumlaná do deky sledovala, jak luští záhadu vraždy lehké dívky. Vstala a šla si nakrájet jablko do kuchyně.
Někdo ji z nenadání chytl kolem pasu a objal. Sakuře to silně něco připomnělo. Vysmykla se a otočila, nůž napřímený proti postavě za ní. Pohlédla mu do černých očí. V šoku zůstala nehybně stát.
"Co tady děláš?!" vykřikla, držíc nůž neustále natažený.
"Stojím,"odpověděl Sasuke.
"S takovou budeš brzo ležet!" vykřikla na něj opět.
Rty se mu stočily do úškrnu.
"Co se stalo?Proč jsi tak nabroušená?" zeptal se pak ale nechápavě.
"Proč jsem nabroušená?" Obočí ji vyskočilo až k vlasům. "Všechny jsi nás opustil, všechny jsi zradil! Jak jsi mi to mohl udělat?"
"Co jsem provedl?" Sasuke stále nechápal.
Chytl Sakuru za ruku, ve které držela nůž, a vzal jí ho.
"Chlapi. Samé řeči a sliby chyby, že?" Sakura byla tak rozjetá a nehodlala přestat. "Řekni mi jeden důvod. Proč? Proč Sasuke? Proč jsi je zabil?" zeptala se už klidněji a pomalu jí stékaly slzy.
"Koho? Sakuro, co se stalo?" Sasuke nevěděl o čem mluví. Chytl ji a utřel slzy, které pomalu stékaly po jejích tvářích.
"Zabiješ mi rodiče a ještě ze mě děláš blázna? Udělal jsi to, abych věděla, jaké to je? Tak proto?" odpověděla.
"Cože? Sakuro, já jsem nezabil tvé rodiče! Proč bych to dělal?"
"To říkej svědkům, kteří viděli vysokého chlapa s sharinganem, jak zabíjí lidi z celé části Konohy, kde bydleli i mí rodiče!"
"Děláš jako bych byl jediný Uchiha! Proč myslíš že jsem to byl já?"
"Jo? Kdo jiný si zdrhl za tím slizkým hadem a nás nechal ve štichu?!"
"Sakuro, poslouchej mě prosím," snažil se ji uklidnit, když se mu pořád škubala.
"Zjistil jsem, že Itachi nevyvraždil můj klan. Byl to Madara,můj pra-pra-pra-," zarazil se, "pra-pra-, no prostě strýc. Použil jutsu, které používá klan Yamanaka a vtělil se do Itachiho. Itachimu už pak nikdo nevěřil, že on to nebyl.
Madara je teď pryč, brácha i já po něm jdeme a myslím, že i Konoha."
Ať už to byl kdokoliv, Sakura poznala, že Sasuke mluvil pravdu. V totálním zoufalství se přitáhla k němu a objala ho kolem pasu.
"Sasuke, já.., "nedokončila větu, protože Sasuke ji na rty vtiskl polibek.
Nebránila se, pořád ho milovala a neměla v plánu jen tak přestat. Odtáhl od jejích rtů a namířil si to ke krku. Oba se na sebe vrhli, rozvášnění, že jsou konečně spolu. Chtěli se víc a víc.
Sasuke se odklonil a řekl: "Tady ne." Popadl ji za stehna a vytáhl na sebe. Odnesl si ji do ložnice, položil ji na postel a znovu začal líbat. Pomalu jí rozepínal tričko a sjížděl jazykem níž a níž. Chytla jej za hlavu a políbila na čelo. Pak mu sundala košili a chytla ho za kalhoty. Ty za chvíli ležely na zemi taky. Sasukemu se tahle hra líbila. To, co cítil, se nedokáže popsat slovy. Cítil ohromnou radost i slast. Cítil, že není sám. Je šťastný,má bratra, snad stále Naruta a Sakuru,tu růžovovlasou holku, co mu ukradla srdce.
"Budu už jenom s tebou, moje malá," zašeptal jí do ucha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simuš a Gabi Simuš a Gabi | Web | 4. srpna 2012 v 12:59 | Reagovat

To je dobrý :) Ten příběh vážně tak trochu zapadá do toho jak to bylo dříve v Narutovy, ale je to moc hezky napsané :)

2 camelia camelia | Web | 4. srpna 2012 v 18:05 | Reagovat

Konec až přehnaně useknutý, ale jo, hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama