Září 2012

Srdce víly

23. září 2012 v 20:33 | Aris |  Jiné


Napsala jsem krátkou povídku na téma týdne :) Napadla mě jen tak, z ničeho nic. Sepsala jsem ji narychlo, přesto se s ní s vámi podělím. Doufám, že se bude líbit :)







Ozvala se silná rána. Zvedla jsem hlavu od mincí, které jsem zrovna přepočítávala. Něměla jsem ani tušení, co by to mohlo být. Rychle jsem vstala a přistoupila k oknu. Vzhlédla jsem k obloze, ale ta byla bez mráčků. Hrom to nebyl. Vyběhla jsem na ulici, stejně jako sousedovic syn. Oba jsme na sebe nechápavě pohlédli.

"Sylšela jsi tu ránu?" zeptal se mě.

Přikývla jsem.

Rána se ozvala znovu, ale v doprovodu dalšího hluku. Teď už jsem poznala, že ty zvuky přichází od hlavní brány vesnice. Podívala jsem se tím směrem. K nebi začal stoupat obrovský kouřový mrak a dým pomalu zahaloval okolí. Hned na to jsme usyšeli hlasitý křik. Srdce mi začalo hlasitě bušit.

"Kevine, co se to děje?" cítila jsem, jak se mi třese hlas. Otočila jsem se k němu.

"Nevím," zakroutil hlavou.

Před námi se objevili lidé, utíkající od brány směrem k předměstí. Běželi jako o život, hrůzu měli vepsanou v očích. Někteří zabíhali do svých domů, zamykali dveře a zabouchávali okenice. Jní běželi dál a dál. Zůstala jsem stát jako opařená.

Kevin ke mě přiběhl a chytil mě za ruku, když v tom kolem nás proběhl muž, který křičel: "Utíkejte, vojáci! Schovejte se, Čarodějovi vojáci!"

Na nic jsme nečekali, rozběhli jsme se. Kevin mě táhl za ruku, drali jsme se davem. Všude kolem byl zmatek, lidé křičeli. Utíkali jsme ulicemi, ani jsme nevěděli kam. Prostě jsme utíkali. Za námi se ozval dusot koňských kopyt, vojáci se blížili. Šířila se naprostá panika, uslyšeli jsme křik lidí, které vojáci probodávali měči. Všude byla cítit zpálenina, vesnice byla v plamenech. Vběhli jsme do malé temné uličky. Drali jsme se kolem různého harampádí, když v tom jsme vrazili do malé holčičky. Vysmykla jsem se z Kevinova sevření a zastavila se u ní.

"Kde máš maminku, sluníčko?" zeptala jsem se jí.

Jen pokrčila rameny. Dívala se na mě zelenými kukadly a nevinným pohledem.

"Crystal, musíme se schovat!" křičel po mě Kevin.

"Nemůžeme ji tu nechat samotnou!"

Kevin přiběhl zpátky k nám, popadl tu holčičku do náruče a mě opět chytil za ruku. Proběhli jsme pár temných uliček, ve kterých bylo jen málo lidí. Vojáci se tady zatím nedostali. Doběhli jsme k předměstí ke kostelu. Do něj se utíkalo schovat nejvíce vesničanů.

"Tady zůstat nemůžeme, tady přijdou jako první," pošeptal mi Kevin. Sotva to dořekl, z ulice na druhé straně vyjela skupina vojáků. Rychle jsme se schovali za rohem kostela. Opatrně jsem nakukovala na náměstíčko, v jehož středu se skupina vojáků zastavila. Jeden z nich, ten úplně vepředu, se vzpřímil a zvolal:

"Nechceme zbytečné násilí a oběti! Vydejte nám vílu a nikomu se už nic nestane!"

"Pane Bože, jakou vílu?" zaklela jsem a podívala se Kevinovi do očí. "Rozumíš tomu? Vždyť víly neexistují!"

"Víme, že je jich tu více. Velkému Čarodějovi stačí však pouze jedna! Buďte vděční za jeho milosrdenství!" pokračoval voják.

Všichni mlčeli. Ze všech stran přijížděly další skupiny vojáků, v hrobovém tichu byl slyšet jen dusot kopyt a řinčení řetazů.

"Říkám to naposledy, vydejte nám vílu!" zvolal znovu ten voják. "A my vás necháme na pokoji!"

"Nikdy nás nenecháte na pokoji! Čaroděj bude naši krajinu vždycky sužovat!" vykřikl po něm mladý chlapec.

V tu chvíli se k němu rozjeli dva jezdci a popadli ho. Jeden z nich vytasil meč.

"Nechejte ho být!" zakřičel z ničeho nic Kevin a rozběhl se k nim.

"Kevine!" snažila jsem se ho zastavit. Ten ale běžela přímo k jezdcům, vyrval jim chlapce ze sevření a odstrčil ho pryč. Chlapec rychle utíkal do jedné z úzkých uliček.

Po celém městě se rozlehl křik. Podívala jsem se zpátky na Kevina. Zarazil se mi dech. Tělo se mi nekontrovatelně roztřáslo a z očí se mi začaly drát slzy. Voják zabodl meč Kevinovi přímo do zad. Ten jím projel a jeho čepel vyrazila z Kevinových prsou. Jeho bezvládné tělo se skácelo k zemi. Kolem něj se pomalu začala hromadit louže krve. Stála jsem a dívala se na jeho nehybné tělo s mečem zaraženým v zádech.

"Ne," hlesla jsem. "Ne!" chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale ta malá holčička mě chytila za ruku. Málem při tom upadla.

Na náměstí opět zavládla panika. Lidé se rozbíhali všemi směry, snažili se skrýt před vojáky. Popadla jsem tu malou a utíkala s ní k blízkému seníku. Zavřely jsme za sebou na závoru. Vysadila jsem ji na žebřík a pokynula jí, ať vleze nahoru. Pak jsme vylezla za ní.

Lehly jsme si mezi seno, měly jsme výhled na náměstí. Krčily jsme se, ať nás nikdo neuvidí a modlily se, aby to tady hned nepřišli podpálit.

Pořád jsem se z dálky dívala na Kevinovo tělo, utápějící se v louži krve. Vzlykala jsem, až jsem nemohla dýchat. Můj drahý Kevin. Přišla jsem o něj. Nemohla jsem tomu uvěřit. Prostě nemohla. To nebyla pravda, to byl jen špatný sen. Vzlyky cloumaly mým tělem. Proklínala jsem Čaroděje. Proklínala jsem ty jeho zatracené vojáky.

"Vždyť víly neexistují, vy hloupí barbaři," mluvila jsem si pro sebe vztekle. Zaťala jsem pěsti, abych se už tolik netřásla. Jenom nás tu všechny povraždí.

Ta holčička mě ale chytila za ruku. "Neboj se, všechno bude v pořádku," řekla jemným hláskem. Její světlounké vlasy zářily.

"Kéž bys měla pravdu, maličká," vzdychla jsem. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí a snažila se uklidnit.

"Marion," odvětila potichu.

"Ahoj Marion. Já jsem Crystal."

"Všechno bude v pořádku, Crystal. Neboj se," zopakovala. Dívala se na mě těma zelenýma očima, jako by mi viděla až do toho nejtemnějšího koutku duše. A já se cítila, jako bych v těch očích objevila jakýsi klid. Klid, který mi dodával naději v to, že všechno bude jako dřív. Že všechno bude dobré. Cítila jsem se jako v transu, jako bych byla někde jinde.

"Crystal, sestřičko. Vily nepláčou, to ti neřekli?" utřela mi slzy.

"Já nejsem víla," řekla jsem malátně, myšlenkami jsem byla stále někde jinde. Nic jsem nevnímala.

Pak mě svýma malýma ručkama pohladila po tváři.

"Musíš se postavit Čaroději. Ty ho dokážeš zastavit, víš to," mluvila na mě dále. Jen jsem přikývla hlavou. "Já mám teď jiný úkol. Věřím ti, Crystal."

Marion se na mě usmála. V tu chvíli jako bych se probrala ze snu. Dívala jsem se na ni s úžasem. Rozzářila se a zmizela. To světlo mě nechvíli oslepilo, pak jsem ale zamrkala a znovu se podívala na místo, kde byla. Po ní tu zůstaly jen tisíce malinkých světélek, které se rozlétly k náměstí. Motaly se kolem vojáků a jako by z nich vysávaly energii. Jezdci se jeden po druhém káceli mrtví z koní na zem. Pozorovala jsem jedno světélko, které letělo ke Kevinovi. Zprvu oblétlo meč a ten vmžiku zmizel, po té spojilo s Kevinovým tělem. To se po chvíli pohnulo. Nevěřila jsem svým vlastním očím. Kevin se pomalu začal zvedat. Slezla jsem ze seníku dolů a rozběhla se k němu. Strkala jsem do lidí, snažila jsem se k němu dostat co nejdříve. Doběhla jsem a skočilo mu do náruče.

"Ty žiješ," radostně jsem zvolala. Byla jsem štěstím bez sebe. Objal mě.

Podívala jsem se mu do očí. On se zarazil. "Co se ti to stalo s očima, Crystal?" řekl udiveně. "Ony září!" díval se na mě nevěřícným pohledem.

"Já vím," odpověděla jsem mu a usmála se na něj. "Jsem totiž víla."








Tento obrázek není k povídce, přesto se k tématu týdne hodí :) Fotila jsem to o prázdninách, ale upravovala asi před dvěmi týdny, taky bylo cílem udělat něco jako vílu :)


Battlefield - Kapitola III 2. část

16. září 2012 v 22:51 | Aris |  Battlefield


Je tu další část. Taky je dost krátká, ale delší než ta předtím :D Takže další kapitola bude brzo, zítra ji napíšu ve škole ^^ Doufám, že se bude líbit :)






Battlefield - Kapitola III 1. část

2. září 2012 v 22:35 | Aris |  Battlefield



Strašně se omouvám, že je to tak pozdě. Prostě mi to v poslední době moc nevycházelo, ale teď už budu psát zase normálně. A jelikož jsem nezvládla tuto kapitolu dopsat, ale slíbila jsem si, že ji zveřejním ještě před školou, dávám sem aspoň první část :) Proto je to taky dost krátké.



Plán